PARTNEŘI PRO MÉDIA CHCI SE ZAPOJIT ENGLISH
PŘIHLÁSIT
Tichá krása pohybu 
recenze
Jaká krása je v jednoduchosti. Ale jak složitá je jednoduchost! A jak přirozeně a pravdivě je možné využít vlastní tělo jakožto narrátora celého životního cyklu. Na to odpověděla úterní inscenace fyzického divadla s názvem Těšlon a Frkl. Herci Lukáš Karásek a Florent Golfier proměnili Městskou hudební síň na neutrální prostor bez času a bez hranic, ve kterém především pohybem (místy až akrobatickými kousky) nabídli divákům vlastní interpretaci jednoho příběhu.
„Z prachu se zrodil člověk“, začíná anotace Tešlona a Frkla a stejně tak začíná i samotná inscenace. Do naprosto prázdné scény přichází Lukáš Karásek, celý bílý od křídy, a začíná souboj země versus prostor. Karásek se totiž všemožně snaží postavit – odlepit se od země, přičemž k tak náročnému aktu, jako jsou první kroky, využívá prakticky každého svalu na svém těle. Díky jeho  nabílenému oblečení je pozvolna černý prostor jeviště zakryt nejrůznějšími stopami a obrazci z prachu křídy. Jediná hmatatelná část výtvarné složky je tak vytvářena v průběhu představení, přímo před zraky diváka. Po chvíli se připojuje druhá postava – Florent Golfier, neustále komentující vše, co se na scéně zrovna děje. Vzhledem k tomu, že mluví francouzsky, a tím pádem většina publika mu pravděpodobně nerozuměla, nemusel také mluvit vůbec. V každém případě se proud jeho slov stal neoddělitelnou součástí vyjevovaného příběhu, stejně jako jedinou zvukovou složkou inscenace. Golfier se po chvíli pozorování a komentování také rozpohybuje, čímž začíná neskutečná podívaná. Každý si pod výkonem brněnského dua může představit i nepředstavit co chce, nic mu není nuceno ani naznačováno. Jsou to bratři? Přátelé? Milenci? Je to metafora života? Boje? Lásky? Nenávisti? Přátelství? Je to jedno. Vymyslet se toho dá mnoho a nic není ani správně, ani špatně. Nosná je zde totiž téměř až hmatatelná usilovnost a opravdovost každého milimetru pohybu, kterými je „příběh“ předáván publiku. Fyzický výkon na pomezí zápasu a přátelského objetí, byl porůznu variován dle žádoucích emocí. Pohyb osciloval od dojemnosti až po komičnost, někdy byl sólový, jindy funkční jen ve spojení dvojice. Celkovou atmosféru doplňovala navíc jemná práce se světlem a stíny. Naddimenzované stínové kopie obou performerů se staly nenápadnou součástí představení, stejně jako rozprášená křída, či pleskot odrážejících se chodidel. Samotný konec byl tak prostý, jako život sám – dvojice se zastavila a světlo zhaslo.
                                                                                                                        bul
Karolína Pláničková
19:05, 25. června 2014
DALŠÍ NOVINKY